Reklama
 
Blog | Jaroslav Herda

Spolek Milión chvilek pro demokracii zradil dříve, než vznikl.

Proto není schopen vyjít jediným krokem vstříc svým oponentům a napravit to, co je mu vytýkáno.

Zrady se přitom dopustil právě na svých oponentech. Jako nezodpovědná chůva, která nezasypala plačícímu a bezmocnému dítěti jeho opruzený zadeček.  Taková lhostejnost se samozřejmě neodpouští. Na sociálních sítích se stále opakují jasné a srozumitelné výhrady ve smyslu: „A co jste dělali tehdy, onehdy ……, když……?“  S těmito výhradami však mohou souznít jen ti opruzení a fňukající. Utrpení malých dětí někdy pramení z toho, že v daném čase nejsou ještě schopny pochopit, že jim nešťastnou shodou okolností nikdo nemohl pomoci ve chvíli, kdy to potřebovaly. Někdy i zoufale potřebovaly. Někdy i nenávidí toho, kdo jim nemohl být nablízku. Někdy dokonce nenávidí toho, od něhož si pomoc nejvíce přály a zůstávají lhostejní k těm, kdo jim pomoci měli a mohli, a přesto nepomohli.  Vývojová psychologie dítěte sice může někdy pomoci pochopit iracionální projevy dospělých, ale je nesnadné dosáhnout toho, aby se takto projevující se lidé dostatečně upamatovali na to, že již dávno nejsou malými dětmi.

Takže stručně řečeno: Milion chvilek pro demokracii nemohl nic řešit před svým vznikem, stejně jako chůva nemohla nikomu zapudrovat zadek dřív, než se tou chůvou stala. Pokud tedy někoho svědil zadek, měl si ho zasypat sám, nebo měl o takovou službu požádat ty, kdo byli vybaveni příslušnými kompetencemi. Nezapudrovanci jsou dospělí lidé, kteří své chůvě podsouvají nenávist. Jeden smělý psavec dokonce napsal o příznivcích Milionů chvilek, že píší články plné nenávisti ke dvěma lidem „doslova s pěnou u úst“.  Nechutná představa, není-liž pravda?

O skutečné nenávisti si dovolím napsat pár slov: Pokud někdo má nějaký spor se sousedem a jejich vzájemné vztahy ochladnou, co se stane, když se jeden z nich ocitne v nebezpečí  a ten druhý je toho svědkem? Například, když se lupič vkrádá do domu souseda a dokonce se zdá být ozbrojen. Normální člověk souseda upozorní telefonem a ihned zavolá policii. Pokud je plný nenávisti a pěna mu „doslova odkapává od úst“, jak  autor malebně vykreslil příznivce výše jmenovaného spolku, pak se pohodlně usadí do křesla a koutky jeho úst se od sebe zlověstně vzdálí.

Proto mne zaujal postoj  těch, kdo si musejí být vědomi, že proti předmětnému spolku, je zneužívána silná zbraň, kterou je absolutní blbství, na jehož hlubiny je spoléháno. Proč tak silný výraz? Protože pan Mikuláš Minář by musel být beznadějným blbcem, kdyby propagoval okázale NSDAP, Hitlerjugend a Fürera, jak čtenářům přednesl Aeronet, na jehož „zamyšlení“ navázal poněkud nesměle jiný bloger.  Musel by být masochistou, který se rozhodl rezignovat na možnost jakékoli jiné kariery, než být navždy provařeným náckem. Odpůrci a kritici předmětného spolku nejsou zděšeni metodami, jež se zdály být minulostí a temnou historií Evropy. Nemají z toho pupínky na zadečku.

Jsou tiší. Tak tiší, jak si přejí, aby byl tichý předmětný spolek. Jsou tichými svědky jako ten soused s ústy od ucha k uchu. Někteří z nich, zdá se, považují prohnané dezinformátory tak trochu za tu svou chůvu. Nebo spíše ňáňu od řeky Usuri.

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama