Pokud je o ideálním účinku trestu důvod předem pochybovat, je zcela legitimní spoléhat alespoň na účinek odstrašující. Ale zvolení Václava Havla prezidentem Československa bylo něčím jiným. Bylo trestem výjimečným. Václava Havla si společnost nevycinkala klíči 17. listopadu ani ve dnech zbývajících. Ani všechny zvony by neměly tu moc. Za těch 32 let bylo jeho zvolení 29. prosince 1989 nesčetněkrát vulgarizováno, a to především slovy o tom, že nám byl (jakoby laskavě a velkoryse) nadělen komunisty, kteří disponovali při volbě více než výraznou většinou. Stejně nejapnou vulgaritou bývá sprostoduchý posměch na adresu Václava Havla za to, že se nechal zvolit těmi, kdo jej věznili, tedy komunisty.
Velký dík a vděk patří těm, kteří si vyzvonili brutální zásah policie (Sboru národní bezpečnosti). Těm, jejichž krev a modřiny zvedly vlnu odporu tak vysoko, že se v ní tehdejší režim začal topit. Na národní třídě režim ukázal svou sílu, kterou však přecenil.
Zvolení Václava Havla bylo výjimečným trestem proto, že tehdejší režim byl nucen se Václavem Havlem potrestat sám. Žalářník musel volit svého vězně hlavou státu. Zaplatit za číši hořčáku, která přetekla brachiální brutalitou. Byla to svobodná volba ve smyslu poznané nutnosti.
PS: Na Slovensku vystřídala demokrata Andreje Kisku demokratka Zuzana Čaputová. Po zavraždění Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové by nikdo něvěrohodný ani neměl šanci. Byla to v nastalé krizi poznaná nutnost. Proto moje dnešní vzpomínka patří i těmto dvěma mladým lidem, jejichž životy vyhasly z vůle nenasytné oligarchie.