Bývalá ministryně spravedlnosti a uchazečka o křeslo v Senátu České republiky paní JUDr. Daniela Kovářová oslavila obyvatele české vesnice.
Učinila to na blog.idnes způsobem, jímž upoutala pozornost i Neviditelného psa, který její postřehy převzal. Možná proto, aby byl lépe vidět. Nebo proto, aby jej lépe viděli ti vesničané, a neplýtvali zbytečně svým důvtipem, s nímž domněle přelstili českou cenzuru, která je podle paní Kovářové štve ze všeho nejvíc. Dokonce tak štve, že by byli „schopni znovu zvonit klíči a vyjít na náves či na náměstí“.
„Venkovské postřehy“ paní Kovářové jsou bezesporu zajímavé. Možná by si zasloužily více prostoru. Třeba v díle upomínajícím na Karla Hynka Máchu a jeho soubor kreseb nazvaný Hrady spatřené. Kniha, coby studna moudrosti našich vesničanů, by mohla nést název Vesnice navštívené.
A nyní už k tajence předznamenané v titulku.
Jak to jen ti naši vesničtí koumáci dokázali? Přelstít českou cenzuru! S vítězstvím se ale nespokojili, proto jsou stále připraveni skandovat hesla na návsích a náměstích a vyzvánět klíči. Zvonit jimi jako umíráčkem cenzuře. A vyzvonit si zas důstojný život. Česká vesnice proti cenzuře! Paní Kovářová píše:
„Skoro každý, koho na svých cestách potkávám, má totiž přirozený rozhled a orientaci, sleduje desítky informačních zdrojů a ze všeho nejvíc ho štve cenzura a sílící útoky na svobodu slova“.
Desítky zdrojů! Tedy nejde o to, že by si naši venkované nechali shodit na padáku vysílačku agenty nějaké svobodné země, aby se tak dostali k pravdivým zdrojům informací. Prostě nebyli líní přečíst si něco tu, něco tam a něco onde. Jako by u nás žádná cenzura ani nebyla… Takže český venkov přelstil údajnou českou cenzuru tím, že překonal vlastní lenost? A zaskočen tím, že mu v tom žádná cenzura nezabránila, je nadále připraven demonstrovat a bojovat za její konec? Pozoruhodné, není -liž pravda? Je možné, že by český venkov byl do té míry zkretenizován? Nasvědčoval by tomu jeden rozpor v textu paní Kovářové. Uvádí: „Normální lidi se tam bojí růstu cen všeho, za co platí“. Ale v předposledním odstavci píše opak: „Těm z vás, kteří se teď intelektuálně nadechují a připravují se k opovržlivému odfrknutí, jak jsme my venkované nevzdělaní a neinformovaní balíci, těm doporučuji zavřít ústa a pomalu zase vydechnout. Skoro každý, koho na svých cestách potkávám, má totiž přirozený rozhled a orientaci, sleduje desítky informačních zdrojů a ze všeho nejvíc ho štve cenzura a sílící útoky na svobodu slova. Tedy žádné koruny a žvance a přízemnosti, ale ten děsivý trend kontrolovat jiné názory mé sousedy štve nejvíc a kvůli němu by byli schopni znovu zvonit klíči a vyjít na náves či na náměstí“.
Jako by tedy středem jejich zájmu a pozornosti (podle paní Kovářové) nebyly koruny a žvanec, ale jen prachy, za něž si plní hrnce a těřichy ( jako by v tom byl nějaký mnou nespatřený rozdíl). A samozřejmě je zajímá ta cenzura, která jim umožňuje mít ten přirozený rozhled díky desítkám necenzurovaných zdrojů informací.
Nebojím se o naše spoluobčany žijící na venkově více než o jiné. U nás neexistují vesnice bez elektřiny, a tedy bez stejného přístupu k informacím jaký mají lidé ve městech. Proč by tedy měl někdo důvod si myslet, že lidé na venkově jsou „nevzdělaní a neinformovaní balící“? Paní Kovářové však jedno věřím stoprocentně – že lidé na venkově (ale i ve městech) za určitých okolností mohou zatoužit „mít klid od politiků, jejich projevů a politických kampaní všeho druhu.“ Ostatně i já jsem musel přemoci nechuť, abych se přinutil reagovat na část politické kampaně bývalé ministryně spravedlnosti.
Shrnutí:
Paní Kovářová nám představila obyvatele vesnic jí navštívených, jako lidi, které dnes už příliš nezajímá dokonce ani Ukrajina. A to přesto, že právě válka vedená proti Ukrajině vystřelila ceny strmě vzhůru. Nezajímají je tisíce povražděných civilistů, tisíce válečných uprchlíků, zničená města a osudy tisíců jiných lidí ve světě, jimž hrozí hlad v přímé příčinné souvislosti s touto hnusnou válkou. Představila nám naše venkovany jako jednu velkou děsivou videlnu, kterou negativní zprávy vytrhují z její lhostejnosti a děsí ji až k odplivnutí. Také je znepokojují zprávy o nákupu zbraní, což s touto válkou také přímo souvisí. Na druhé straně je neděsí zprávy o dlouholetém vyzbrojování Ruska, které vyhrožuje kde komu.
Je náš venkov opravdu bezútěšným Troubelínovem, který si přeje mír v režii Ruska? Nevěřím. A to přesto , že lidé na venkově, stejně jako ve městech, mohou za určitých okolností a podmínek postupně zkretenizovat působením populistických šejdířů usilujících o nejvyšší místa na výsluní. Co dlouhodobým působením mohou s myšlením lidí udělat, poznal svět v minulém století a poznává opět v průběhu války na Ukrajině, která by bez mnohaleté lživé propagandy nemohla mít u obyvatel Ruska potřebnou podporu pro její zahájení.
A cenzura? Na sociálních sítích je stále dost fašounských výkřiků opakujících v rozmanitých podobách výplody ruské propagandy podněcující k nenávisti a hájících zájmy Ruska. Děje se tak za zády té údajné cenzury? A nebo bojovníci proti cenzuře vidí cenzuru v tom, že veřejnoprávní média nepřitakávají těm, kdo se nemohou dočkat, až Ukrajina padne a všude vůkol se rozhostí se velkýýý širýýýý ruskýýý mír zajišťovaný stejným způsobem, jako si pro sebe mír zajišťuje vedení Severní Koreje?
Nechť mír začne zůstávat s paní JUDr. Danielou Kolářovou a jednou snad i s panem MUDr. Ivanem Davidem.