Reklama
 
Blog | Jaroslav Herda

Na klouzačce u pana prezidenta

Na nádvořích Pražského hradu nebylo ani veselo ani smutno. Nálada byla spíše zádumčivá a pod nohama bylo místy kluzko. A nejen pod nohama.

Čas přinesl tisícům lidí mnoho otázek a dilemat, v nichž bylo možné snadno zbloudit i uklouznout, neboť už následující hodiny určovaly naši budoucnost, ale zdaleka ne jednoznačně. Jít s pány na led? Budou těmi pány i zítra, za týden, za rok? Vzduch voněl nadějemi, které střídaly obavy. Diapozitivy, které jsem toho dne pořídil, jsem neviděl třicet let. Situace se vyvíjela tak rychle, že kouzlo těch obrázků záhy vyprchalo v dynamickém sledu událostí. Toho dne dopoledne bylo poněkud kluzko i pro nového generálního tajemníka KSČ Karla Urbánka, který se postavil na obranu socialismu. Jeho projev vysílaný Českou televizí v někom vyvolával obavy z odhodlání komunistické strany udržet směr, jiní jej vnímali jako anachronismus. Jako nepochopení situace několik dní po 17. listopadu. Byl dvacátý pátý listopad.

Toho dne ráno se Chrám svatého Víta naplnil věřícími i nevěřícími, kteří se sjeli z celé republiky na slavnostní mši konanou na počest svatořečení Anežky České, kterou celebroval kardinál František Tomášek. Svatý Vít však tolik lidí pojmout nemohl.

„Napsal jsem vám poselství a za každým jeho slovem stojím. V této důležité hodině zápasu za pravdu a spravedlnost v naší zemi jsem já i katolická církev na straně národa!“ řekl tehdy kardinál.

Osobnost pana kardinála Tomáška a jeho slova byly jistě jedním z podnětů k tomu, aby se několik tisíc účastníků slavnostní mše po jejím skončení vydalo na Letnou.

Ze všech obrázků jsem si cele roky nejlépe pamatoval ten, který jsem si pojmenoval dříve, než jsem zmáčkl spoušť fotoaparátu – Na klouzačce u pana prezidenta.

Zaujal mne klid toho okamžiku. Místo, kde bylo málo lidí a klid těch dětí, které nemyslely ani na Lidové milice ani na sovětská vojska ani na komunistickou stranu a její vůli udržet si moc. Neměly tušení, jak je ta doba křehká. Jejich věk a jím omezené vědomí souvislostí je chránily před obavami.

Od odchodu sovětských vojsk jsem byl až donedávna také chráněn. Ne však věkem, ale nedostatkem fantazie. Nečekal jsem, že třiatřicet let po Listopadu bude naše společnost tak slabá, že bude mít i mezi politiky lidi, kteří slouží režimu horšímu, než byl ten, který u nás tehdy padl; že budu muset číst zprávu BIS o lidech prodejných, zaprodaných a zaprodávajících; o těch, kteří posluhují režimu, který je dnes horší a brutálnější, než byl ten sovětský před svým skonem; že prodejnost a zištná ochota šířit obludné lži bude mnohými prezentována jako výdobytek svobody slova a projevu; že vzdělaní lidé budou předstírat nízkou míru svéprávnosti, v níž neodtušili, že od usvědčených lhářů přebírají lži a současně se cítí být obdařeni dostatečnými kognitivními schopnostmi k výkonu svých funkcí.

PS: Dnes jsem slyšel část jednoho projevu v televizi. Zazněla slova o tom, že kdo přehlíží zločiny ruského režimu a současně si přeje zastavit pomoc Ukrajině, by neměl mávat českou vlajkou.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama