Reklama
 
Blog | Jaroslav Herda

Otcové speciální operace křičí po speciálním míru

Logicky. Neboť povaha a podstata oné výjimečnosti celého ruského „projektu“ předznamenává povahu vytčeného a očekávaného cíle.

Pro názornost bychom si mohli představit situaci, v níž vlastník pozemku A, na němž žije se svou rodinou, nabude dojmu, že někteří rodinní příslušníci vlastníka hospodařícího na sousedním pozemku B nejsou se svým životem spokojeni a touží žít tak, jak žije rodina na pozemku A. Ponechme, zda je toto toužení skutečností či zda nebo do jaké míry je verbálně modifikováno vlastníkem pozemku A.

Ten by sice mohl otevřít svou laskavou náruč a pozvat nespokojené sousedovi příbuzné na své panství, ovšem kdyby mu v tom nebránilo nutkání roztrhat katastrální mapu se jmény vlastníků, přepsat ji, vtrhnout na sousedův pozemek B, vykolíkovat ukradenou část, a tu poskytnout oněm nespokojeným potomkům a příbuzným takto navštíveného souseda.

Představme si, že by spor mezi sousedy přerostl ve vyvražďování lidí na celém navštíveném panství a že by se našlo několik dobrovolníků, kteří by byli ochotni navštívenému hospodáři pomoci hájit jeho nejen vlastnická práva. A zde se dostáváme k obsahu názvu speciální operace a shledáváme, že tímto speciálním názvem je oděna ryzí zhovadilost. Proč? Protože pokud majitel pozemku A je ochoten trestat zajaté dobrovolníky z jiných panství tvrději (absolutně) než samotné obyvatele prostoru B, nejedná se tedy o nic jiného, než o snahu zastrašit trestem smrti případné další dobrovolníky, aby navštívené panství zůstalo bez jakékoli pomoci.

Tato situace evokuje situaci našich letců za 2. světové války.

Nálety na Německo znamenaly pro posádky velké nebezpečí. Německé stíhačky, početné a dobře organizované protiletadlové dělostřelectvo, špatné počasí, poruchy strojů hrozily každou minutu letu. Pro československé piloty byly nálety na Německo zvláště nebezpečné, protože se na ně, jako uprchlé protektorátní občany, nevztahovaly mezinárodní úmluvy o válečných zajatcích (lépe řečeno – Německo je odmítalo uznávat) a zajetím jim mohl hrozit trest smrti za velezradu.

Putinovo Rusko ve své aroganci tedy přistoupilo k zajatým dobrovolníkům z jiných zemí dokonce tak, jako by to byli jejich občané a vojáci. Jako by to byli přeběhlí Rusové. Ruští zrádci Putinova Ruska. A dokonce jako by bojovali na území Ruska. To už je absolutní politický paradox a bizár. Atentát na právo. Z toho je také zřejmé, že Rusko tím dává najevo, že považuje cizí území za vlastní.

Název speciální operace je tedy ve své podstatě legitimizací neohraničeného zla. Neohraničeného žádnými, ani mezinárodně uznávanými pravidly.

„Svět chce být klamán, nechť tedy klamán je“ (Mundus vult decipi, ergo decipiatur)

.

Toto latinské rčení platí jistě v mnoha případech. V těch, kdy se člověk podvědomě brání si připustit zneklidňující realitu, která když se připomíná, vyvolává vnitřní zachvění, krátkým poryvem úzkosti. Pokud se však realita prolamuje do vědomí silněji, může někdy takové zachvění rychle přerůst ve stav paniky, v níž tušení reality sílí až v její bolestné spatření a nakonec v její přijetí, přijetí existence stínu. Uvědomit si plně něco, co nás netěší, není sice žádné potěšení, ale je to podstata věty „pravda osvobozuje“.

Stává se, že se člověk jeví jako by v klamu žil, přestože není nikým oklamán, ani sebou samým. Jak se to projevuje? Předstíranou nedůvtipností nebo i hlubokým blbstvím. Takový člověk prostě jen klame okolní svět nebo se o to alespoň snaží. Snaží se klamat o sobě, když předstírá, že věří tomu, co říká. Přeje si, aby tomu věřili i ostatní, neboli se u nich snaží dosáhnout stavu skutečného blbství. Případně, aby uvěřili alespoň tomu, že je blb, neboť to jej vyviňuje. Tak například odpověďi na to, co je to válka, mohou být různé. Zdá se, že lidé prostincí až prostoduší a negramotní by v drtivé většině dokázali definovat válku lépe, než lidé z vysokoškolským vzděláním, neboť ti především jsou na postech, kde za daných politických okolností a stavu morálky společnosti mohou vnímat jako výhodné předstírat své blbství v nedůstojném kličkování. Zde si dovoluji navázat na pana Vavříka a jeho osvěžující článek. https://janvavrik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=789762

Kdyby se prostinký člobrda, který se sotva umí podepsat, ocitl uprostřed kanonády z obou stran, v dálce by viděl hořet město, na které dopadají bomby a míjel by mrtvá těla s utrhanými končetinami, jak by zjistil, že se ocitl v ohrožení života? Prostě by nejpozději za několik vteřin věděl, že kolem něho zuří válka. Ne tak bývalý ministr kultury Vítězslav Jandák (!). Ten by si vykračoval neohroženě vstříc dělům přesvědčen, že se jedná o cosi jako je fata morgana, neboť by věděl, že válka to dozajista být nemůže, když mu jeho schopnost číst a dosažené vzdělání umožnily rozumět větě, že v místě jeho procházky nikdo nikomu válku nevyhlásil. Panu Jandákovi věřím, že současná politická reprezentace nehájí zájmy občana Jandáka. Dokonce ani Putina:

„Současná česká politická reprezentace podle něj vojenský konflikt přiživuje tím, že Kyjevu posílá dodávky zbraní a nemyslí na to, že byla zvolena českými občany, aby hájila jejich zájmy“.

Opravdu by mne zajímalo, zda je bývalý člen vlády spokojen s dlouholetým vyzbrojování Ruska evropskými zeměmi včetně ČR, nebo jestli zbraně pro Rusko vnímal jako zbraně hodné na rozdíl od těch nehodných pro Ukrajinu. Pan Jandák si totiž přeje mír. Ve smyslu nechte vzteklého čokla nastolit mír?

Představuji si pana Jandáka jako provazníka, který svému známému prodává produkty svého provaznického řemesla, až se jednoho dne na své procházce stane svědkem děsivé podívané, při níž zjistí, k jakému účelu jeho zákazník ty konopné provazy používá. Spatří člověka přivázaného ke stromu. V oběti poznává dlouholetého přítele, s nímž vypil nejeden žejdlík v místní hospodě. Náhle se z lesa vynoří ten jeho zákazník s čoklem, kterého podněcuje útoku na oběť. Jandák neskrývá své překvapení, ale pouze svým výrazem, v němž se zračí i strach. Magor s čoklem si Jandáka všimne a zvolá: „Co čumíš, Jandáku? Nechtěj mě nasrat!“ a pustí psa z vodítka. Jandákův přítel volá o pomoc, ale Jandák zavře oči a v zápětí si raději i zacpe uši. Modlí se: „Pane Bože, ať už to skončí. Ať už je konečně ticho.“ Po chvíli se paloukem rozhostí ticho, které umocňují líbezné nápěvy ptáčků a zurčení potůčku. Jandák se obrátí zády k palouku a cítí se být vyslyšen. Je zase mír, klid. Dobrý den.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama