Někteří vědci někdy nemohou jinak, než se ponořit do zcela zbytečného mudrování, jehož výsledek vyvolává pocity trapnosti nad takovým výkonem lidské mysli.
Proč mají někdy vědci potřebu předstírat, že k výsledku svého „bádání“ využili svých odborných schopností a zkušeností, když se ke stejnému výsledku dá snadno dojít téměř okamžitě obyčejným kritickým myšlením? Pokud věda není schopna vysvětlit nějaké události, může alespoň přispět zbytečnou otýpkou do lesa, o němž, ví, že se v něm ztrácí. Takovou otýpkou byla například vyjádření vědců k událostem, k nimž došlo v portugalské Fátimně v roce 1917. Vědci se však soustředili hlavně na událost ze 13. října. Zřejmě proto, že by se vyjádřením k celému sledu událostí příliš vyčerpali a znemožnili.
V něčem však s vědci musím souhlasit. Kdyby se ve Fátimě 13. října 1917 Slunce vrhlo, byť na kratičkou chvíli, k Zemi, viděly by tento úkaz milióny lidí, nikoli jen sedmdesát tisíc přítomných. Jistě. Domnívám se dokonce, že všichni, kdo by byli bývali skutečný bleskový výlet Slunce k Zemi spatřili, byli by současně svědky konce světa v příčinných souvislostech, neboť takový manévr Slunce by vychýlil dráhy všech těles sluneční soustavy. Vědci tedy velmi správně došli k závěru, že Slunce se ani nepohnulo. Tedy k závěru, k němuž by snadno došel i bystřejší žák obecné školy.
Konec světa se dne 13. října 1917 tedy nekonal a konat nemohl, protože nebeská tělesa nejsou na hraní. Cvrnkat si s nimi nepotřebuje ani Bůh, neboť by bylo od něho marnivé se lidstvu ukázat na prchavý okamžik jako všemohoucí a v zápětí jako všehoschopný a vše zničující. Jak tedy lidé mohli vidět něco, co vypadalo tak zlověstně, aniž by se to ve skutečnosti stalo?
Události k nimž došlo v portugalské Fátimě se podobají těm, k nimž došlo v letech 1961 – 1965 ve španělské obci San Sebastián de Garabandal. V obou případech byly hlavními postavami nevšedních událostí děti. Tedy nikoli duchovní či představitelé vrchnosti a nikoli ratolesti z vyšších vrstev, ale chudé venkovské děti. Chudoba cti netratí, ale církev někdy bývá slepá a hluchá k takovým výmluvným nápovědám. Dokáže i zapomínat na to, co sama hlásá, a jedná se slabými jako s nehodícím se plevelem. Pýcha člověka bývá někdy opravdu trapná. Věda dala vzniknout například holografii, která by mohla být nápovědou pro mnohé spirituální zkušenosti lidí. Ostatně čím byla zářící hostie v ústech dívky ze San Sebastián de Garabandal, která je dokonce zachycena filmovou kamerou? Nepřipomíná to snad holografii? Blouznění některých ateistů (včetně některých vědců) však bývá často vzdáleno rozumným úvahám. Dokonce i někteří věřící se asi domnívají, že Bůh nad výdobytky vědy zůstává v setrvalém úžasu a že sám nic takového nedokáže. (Když v úžasu, tak podle kardinála Duky dokonce v úžasu němém.)
K mnohým spirituálním zkušenostem by tedy zřejmě nebyl schopen říci něco rozumného ani pan kardinál Dominik Duka, který dodnes neví, že Bůh, ač nemá ústa, s lidmi mluví už tisíce let. Může Bůh s člověkem mluvit, aniž by jeho hlas slyšel jiný člověk v jeho blízkosti? Jistěže může. Nepotřebuje si na to nahoře ve skladu vyfasovat aparaturu a pak psát na klávesnici slova převáděná počítačem do zvukové podoby. Nemusí se obávat se, že někdo vyslechne, co jeho uším nebylo určeno. Stejně tak může Bůh „posílat“ obrázky, které spatří jen jediný člověk nebo jen ti, kterým jsou určeny. To už ovšem není holografie, protože příjemce je vidí i se zavřenýma očima. Vědci však někdy (ve snaze povolat svou bohyni vědu ku pomoci) klesnou hluboko do primitivismu, když to, s čím si nevědí rady, spláchnou autosugescí, davovou psychózou nebo zrakovými klamy. Podle nich si tedy dívka Lúcia dos Santos tak silně vsugerovala (z neznámých důvodů), že zcela zdravý malý Francisco a zcela zdravá malá Jasinta brzy zemřou, že oběma dětem nezbylo nic jiného, než podlehnout španělské chřipce! Stejně primitivní demagogií je, že tísíce lidí podlehly zrakovému klamu způsobeného únavou očí, a aniž předem tušily, co se má ten den stát, spatřily ve stejný okamžik padající Slunce.
V postojích ke spirituálním zkušenostem člověka jsou někdy vědci podobně umanutí jako církev. Ale proč právě církev někdy dokáže být nikoli jen zdravě opatrná a ostražitá, ale zpupná a povýšená ve snaze znevážit a upřít lidem jejich zkušenost a ponížit je z pozice své autority? Je to snad odporem k Bohu, který si dovoluje dát o sobě vědět maličkým? Mívá snad církev dojem, že se Bůh příliš ponížil, když sám sobě dovolil přijít k maličkým? Co je na tom tak nepochopitelného? Vždyť stačí přijmout skutečnost, že Bůh není ješitný, tak proč by měl být přitahován purpurem a schovávat se před dětmi?
Pozitivní vývoj církvi však upřít nelze. Způsob, jakým se projevila v roce 1917 už nemá mnoho společného s časy nekřesťanského upalování čarodějnic. Ostatně pravost zjevení ve Fátimě církev uznala již v roce 1930, tedy po třinácti letech rozjímání. Dokument Ivetka a Hora o událostech z let 1990 – 1995, k nimž došlo na východním Slovensku u vsi Litmanová, nám už představuje jinou církev než tu z roku 1917 ve Filmu Fátima. Možná se časem dočkáme i nějakého dokumentárního snímku z českého prostředí. Třeba o tom, že Česká biskupská konference povýšila „nebeské nemluvně“ na Boha.