Propad této strany v letošních volbách vybízel k ještě radostnějším oslavám 17. listopadu. Tento „dárek“ k svátku nám však nadělil především Andrej Babiš a slabá ČSSD. Voliči koalic by se neměli chlubit cizím peřím.
Letošní 17. listopad byl poznamenán na jedné straně posilujícím covidem, na druhé straně oslabenou KSČM. Propad této strany nemá zdaleka takový význam, jak si mnozí vesele namlouvají či představují. Nedošlo k němu v důsledku vnitřního zrání občanů, kteří se nakonec rozhodli neusiloval již o možnost žít pod ochranou autoritářského státu. Voliči KSČM se zachovali pragmaticky. Nebylo pro ně těžké odhadnout situaci a posílit tu politickou sílu, která rovněž (stejně jako KSČM) neusiluje ani o znárodnění, ani neslibuje konec tržního hospodářství (nazývaného často kapitalismem), ale svými postoji a způsobem uplatňování moci výmluvně staré pořádky připomíná. Volební výsledek KSČM je tedy jen milým těšínským jablíčkem, o něž se nezasloužili ani vítězové voleb, ani jejich voliči.
To jsou paradoxy, není-liž pravda? Není to legrační, že v těchto volbách porazil KSČM především Andrej Babiš? A to aniž by její příznivce rozesmutněl? Legrační je rozhodně představa, že příznivci starých pořádků tentokrát prohráli a navíc že se tak stalo díky přesvědčivosti současných vítězů nebo dokonce díky kulminující důvěře v demokracii v řadách dlouholetých voličům KSČM.
Covid se stal naším souputníkem, který je zkoumán za pochodu. Aniž si je toho vědom a aniž si to přeje, rozděluje společnost, v níž opět narůstají obavy z mutujícího nepřítele. Dokonce částečně infikoval i oslavy 17. listopadu.
Covid rozděluje společnost v mnoha zemích. V té naší ji jen ještě více atomizoval, neboť výsledky dlouholeté mravenčí práce tandemu Klaus & Zeman (později tria Klaus, Zeman. Babiš) se projevily dávno před covidem.