V České republice nás experti na duševní zdraví informují o negativních vlivech dlouhodobě působících stresorů. Také radí, jak chránit zvláště ty nejzranitelnější, jimiž jsou především děti.
V době pandemie covidu jsme mnohokrát slyšeli o přibývání úzkostných stavů vyvolávaných obavami z onemocnění, strachem o životy rodinných příslušníků či nedostatkem sociálních kontaktů.
Ke covidu se přiadal další silný stresor – válka vedená Ruskem na Ukrajině. Před několika dny jeden z odborníků prostřednictvím České televize zmínil další stresor – desinformace.
Je jistě správné, že jsou lidé informováni o tom, co může ohrozit jejich duševní zdraví a snížit tak kvalitu jejich života, jejich pracovní výkon, oslabit jejich imunitu a ohrozit jejich děti. Ostatně poskytovat takové informace je povinností státu a veřejnoprávních médií (jejichž činnost je sledována radami volenými členy Parlamentu ČR).
Patogen zvaný desinformace by zvláště veřejnoprávním médiím měl stát za víc než jen za zmínku o tom, že je jedním z možných stresorů. Desinformace týkající se války vedené na Ukrajině by nemusely být samy o sobě příliš nebezpečné (i když jejich vyhodnocování okrádá lidi o čas), ale velevýznamným stresorem se mohou stát za určitých okolností. Protože tyto okolnosti u nás nastaly a trvají, experti na duševní zdraví a veřejnoprávní média by se neměli upejpat, ale naopak seriózně o tomto významném stresoru mluvit. Vzhledem ke skutečnosti, že u nás nebylo nastoleno nic, co by se podobalo nějakému druhu područí podobnému protektorátu či později vládě jedné strany pějící podle sovětských not, nic nebrání (snad) veřejnoprávním médiím poskytnout prostor k tomuto vážnému tématu zmíněným expertům, politikům, politologům a právníkům. Seriózně vedená diskuse o šíření ruské lživé propagandy a jejích důsledcích by byla nepochybně v zájmu občanů této země, neboť všichni víme (snad), že bez ní by se ruskému režimu nemohlo podařit získat si nezbytnou významnou podporu pro své dobyvačné válečné tažení ani u vlastních občanů. Válka na Ukrajině k nám vyhnala několik set tisíc uprchlíků; je příčinou zvyšování cen téměř všeho; vyvolává obavy, že by mohlo dojít k její eskalaci; má negativní vliv i na zdraví našich občanů ve smyslu dlouhodobě působícího stresoru a předcházela jí masivní mnohaletá propagandistická příprava. Logicky tedy musí být pro významnou část našich občanů stresující i skutečnost, že se k šíření ruské propagandy propůjčili i naši spoluobčané, kteří se, jak z výše uvedeného vyplývá, rovněž podílejí na zhoršování kvality života svých spoluobčanů i ze zdravotního hlediska.
Hybridní válka, v níž jsou lidem ordinovány absolutní lži, polopravdy a informace zavádějící a matoucí, má sice relativně nové jméno, ale nová je především použitím nových technických prostředků. Cíl zůstává stejný – dosáhnout u adresátů podporu a přijetí prostředků i cílů toho, kdo desinformace produkuje. Jedním s cílů bylo kdysi vyhlazení Židů a ovládnutí světa včetně záboru Československa. I bolševickému teroru předcházela promyšlená ideologická příprava. Desinformace jsou tím účinnější, čím více je osob veřejně činných ochotno se na nich podílet a aktivně je šířit a čím výše jsou tyto osoby postaveny.
Výraznými rysy ruské cesty je rozluka s demokracií a propaganda prosycená resentimentem. Ti, kdo slouží Ruské federaci k uskutečňování jejích cílů, možná nejsou jen prodejní žoldáci. Z nedávného vývoje lze soudit, že i mezi nimi jsou lidé trpící resentimentem, jenž by uhasil odklon od demokracie k autoritářskému režimu.
Německo se rozhodlo nečekat na posilování vlivu Říšských občanů (Reichsbürger), kteří jsou zahleděni do dávné minulosti a pro něž je resentiment rovněž hnací silou. Samozřejmě jsem si vědom toho, že akce německé policie vyvolává na sociálních sítích i posměch, jako by šlo o demonstraci moci nad pomatenými a neškodnými důchodci ponořenými do svých fantasmagorií a vyšinutých představ o novém způsobu vládnutí po násilném převzetí moci.
Lidovky píší v článku „Odmítají uznat stát a ozbrojují se. V Německu radikálně přibylo ‚říšských občanů“:
Jsou snad tím tak směšní, trapní a neškodní? Zde je komentář Václava Klause (13 min. 40. vt.). Člověk opravdu nad zásahem německé policie vrtěl hlavou a nevěřil svým očím. Člověk Václav Klaus určitě.
Já jsem hlavou nevrtěl. Nález zbraní na padesáti adresách ze sto padesáti nasvědčuje tomu, že akce německé policie byla více než oprávněná. Byla by i v případě, že by nalezené zbraně byly drženy legálně. Podle čísel tomu tak zřejmě nebylo (Zhruba sedm procent z členů hnutí disponuje zbrojním průkazem, přičemž celostátní průměr se pohybuje okolo dvou procent.)
Václav Klaus se soustředil na iluzorní možnost ohrožení Německa ze strany „devadesátiletých nebo sedmdesátiletých vysloužilých toho či onoho“ a směle připomněl Adolfa Hitlera a požár Říšského sněmu za účelem zavedení drastické metody vládnutí v zemi. Nějak mu uniklo (stejně jako místopředsedovi Rady ČT), že lidem pohlcovaným iracionálními představami a přáními realizovat je násilnou cestou nepatří zbraně vůbec do rukou, natož nelegálně držené. Pokud by v České republice kdokoli (tedy ne nutně BIS) upozornil policii na někoho, kdo verbalizuje přání proti komukoli použít střelnou zbraň, okamžitě by následoval výjezd, a legálně držená zbraň by mu byla odebrána včetně zbrojního průkazu. Za určitých okolností by mohl být nařízen i přezkum soudním znalcem, aby bylo zjištěno, zda není nutná ochranná léčba. Podle Václava Klause by to byla zřejmě trapná a směšná policejní akce. Představuji si, jak by asi reagoval Václav Klaus jako premiér či prezident, kdyby byl policí upozorněn na policejní akci proti množině ozbrojených osob, které se sice mohou jevit jako pošuci, ale (či právě proto) projevují přání ho odstranit i za použití zbraní. Z jeho komentáře v rozhovoru s panem Xaverem Veselým by se mohlo zdát, že by se smál jako pošuk, mluvil by o Říšském sněmu a zamyšlenou policejní akci by odmítal jako trapnou a směšnou s tím, že když ustál sarajevský atentát, cítí se být v bezpečí a že se bojí jen rozfoukávačů ohýnků (otázka rozfoukávání nabídnuta hodným chlapcem Veselým).
Závěrem si dovoluji zmínit, že ať už se Říšským občanům spojení s Rusy podařilo či nikoliv, Německo nemá se zveřejněním jmen nejmenší problém. Zřejmě vychází z přesvědčení, že Němci mají právo vědět, kdo a co jim chystal, i kdyby se prokázalo spojení s čertem nebo s Ruskem .
https://eurozpravy.cz/zahranicni/eu/213767-pocet-clenu-hnuti-rissti-obcane-v-nemecku-vyrazne-stoupl